Jaké rysy by podle vás měl mít ideální leader? Charisma? Bezchybnou komunikaci? Cit pro management? Nepřekonatelnou schopnost efektivně delegovat? Napadlo by vás zařadit mezi elementární vlastnosti leadera pokoru a skromnost? Možná se s představou neumíte ztotožnit. Věnujte pár minut mému textu a pravděpodobně změníte názor.
Leadership a příběh skromnosti
Kdysi jsem znala bratry, říkejme jim třeba David a Ondřej, které mnohem víc odlišovalo než pojilo. David byl odmala hezký a pohybově nadaný, takové to dítě, kterému všechno jde a všechno má tak nějak zadarmo. Ondřej platil za méně šikovného, navíc byl menší a trochu při těle. Prototyp ošklivého káčátka. Zatímco David se naučil jezdit na kole sám během první jízdy, Ondřejovi pomáhala dlouhou dobu postranní kolečka. David byl oblíbený v kolektivu, Ondřej žil ve stínu svého bratra.
Předpoklad žít úspěšnější život
Po jedněch rodičovských schůzkách, kde si od většiny učitelů opět vyslechla ódy na Davidovy skvělé výsledky a několik lítostivých poznámek na adresu “méně povedeného” Ondřeje, si maminka chlapců posteskla třídní učitelce.
“Kdyby tak byl Ondra stejný jako David,” prohlásila. Třídní, která jako jedna z mála nikdy nepodrazila Ondřejovo sebevědomí odkazem na bratra, se od matčina přání neváhala distancovat.
“Proč by měl být?” zeptala se.
“David je vyspělejší, zručnější, nejspíš i chytřejší… lépe se mu v životě povede,” rmoutila se dál matka. Učitelka neustoupila.
“Opravdu? Víte jistě, že se Davidovi lépe povede?” zeptala se a upřela na ženu zvídavý zrak. Ta se nechala poprvé vytrhnout z letargie.
“No, má pro to přece všechny předpoklady…”
“Má i nemá,” prohlásila třídní. “Ondřej má jednu výhodu, které je zatím David na hony vzdálená.”
“Jakou?” podivila se žena.
“Není přesvědčený o své bezchybnosti,”
Křivda a zadostiučinění
Uplynulo několik let a učitelka se znenadání dočkala jednoho z těch nezapomenutelných momentů, které se občas v životě odehrají, a které jsou stejně silné jako nečekané. Na dveře kabinetu zaklepala odpoledne po vyučování tatáž žena. Učitelka ji poznala téměř okamžitě. Velmi se její přítomnosti podivila, protože David i Ondřej byli ze školy už dávno pryč.
“Kdybyste jen věděla, co jsem se kvůli vám naplakala,” vyprávěla žena. “Ten náš rozhovor mi tenkrát úplně otevřel oči. Najednou jsem si začala všímat, jak je Ondra pečlivý, jak dokáže nad věcmi přemýšlet, jak na rozdíl od Davida dotahuje všechno do konce. Strašlivě jsem mu křivdila.” Také učitelce pověděla, kam se její synové poděli. Ondřej vystudoval medicínu a po několika letech praxe v Německu začal vést tým chirurgů oblastní nemocnice.
David vysokou školu nedokončil, chvíli zkoušel štěstí u armády, ale se svojí vzdorovitou povahou se dlouho neohřál. I on si postupně zajistil solidní životní úroveň, když pochopil, že řemeslo má zlaté dno a vyučil se instalatérem. Měřeno obecnými měřítky “úspěchu”, nenaplnil však ani zdánlivě očekávání, která jeho okolí mělo.
Není to dobře ani špatně, podstatné je, zda je se svým životem spokojený David. A ještě podstatnější pro nás v tuto chvíli je, co si člověk může odnést z příkladu Ondřeje.
Pokorný leadership, dobrý leadership
Na příběh, který jsem kdysi vyslechla od rodinné přítelkyně (ano, byla jí ona osvícená učitelka), jsem si vzpomněla při čtení článku o „tajemství moudrého leadershipu“. Doporučuji k přečtení. Pro ty z vás, kteří si snad anglický originál dopřát nemohou nebo nechtějí, shrnu nejzásadnější sdělení zde.
Přirozeně skromní lidé mají, podloženo několika vědeckými studiemi, často předpoklady stát se dobrými leadery. Lépe se učí, snáze činí rozhodnutí, rychleji řeší problémy a strategické rozhodování bývá nezřídka rovněž jejich silná parketa.
Copak nejsou pokora a skromnost v přímém rozporu s ideálními vlastnosti leadera, který má činit jednoznačná rozhodnutí a vést pevně tým? Takový člověk přece nikdy nesmí pochybovat a za názory si musí pevně stát. Nebo ne?
Jedno odvážné tvrzení v článku dokonce říká, že “člověk potřebuje sebejistotu, aby získal skromnost”. Vrátím se k němu ještě později.
Obecně panuje jakési přesvědčení, že sebevědomí, sebeúctu a pokora dohromady příliš nejdou. Pokud to vztáhneme na příklady výchovy některých rodičů, jejichž děti byly za všech okolností perfektní a nikdy je nikdo za nic nezkritizoval (nejspíš alespoň jeden případ ve svém okolí máte), pak skutečně dohromady nejdou.
Studie Expressed Humility in Organizations z Brigham Young University, kterou v roce 2013 publikoval Bradley Owens, však vypovídá o tom, že pokornější studenti dosahovali průběžně lepších výsledků než ti, kterým pokora chyběla. A to i ti, kteří měli nižší IQ. Zároveň jim ale pokora a skromnost dodaly dostatek motivace více a usilovněji na sobě pracovat. Za rok udělali větší pokroky než spolužáci s prokazatelně vyšším IQ.
Vybavte si Davida a Ondřeje. Nemůžu tvrdit, že byl Davidův inteligenční kvocient vyšší než bratrův. Nemám pro takové tvrzení žádné důkazy, ani si to nemyslím. Ondřej byl odjakživa méně slyšet, méně vidět, neuměl se takzvaně “dobře prodat”. Možná mu srovnávání s bratrem ubližovalo, možná ne. Jisté však je, že skromnost, trpělivost, píle a disciplína časem přinesly ovoce. Vystudoval náročnou vysokou školu, profesi zastává víc než výtečně. A co více, stal se leaderem. Pro nic za nic v čele týmů chirurgů jistě nestojí, vedle zdravotnické odbornosti některé povahové vlastnosti leadera jistě musel projevit.
Moudrost ze starověku
Zpět k výše avizovanému slibu. Proč se přikláním k přesvědčení, že sebevědomí, sebeúcta a pokora jdou ruku v ruce, a že pokora může být u leadera ku prospěchu věci?
Vím, že nic nevím.
Výrok připisovaný Sokratovi je po více jak dvou tisíciletích stále stejně platný. Čím víc se člověk dozví a naučí, tím víc si je také vědom toho, kolik toho ještě neví. Znáte to? Já ano. Máme na výběr.
Buďto nám zůstane hořká pachuť na jazyku, nebo vytrváme, vědomi si vlastních limitů a toho, že učení je zkrátka celoživotní proces a že není v našich silách umět všechno. Může kdokoliv vést dobře lidi, aniž by si toho byl vědom?
Plusy pokorných leaderů zdaleka nekončí. Podle průzkumů jsou celkově otevřenější učení a poznávání nových věcí, disponují schopností vyslechnout všechny strany předtím, než si udělají názor. Chyby neberou jako fatální selhání, ale jako příležitosti ke zlepšení. Umění přiznat chybu nebo neznalost jim navíc získává v kolektivu oblibu i respekt zároveň. Urputná snaha tvářit se za všech okolností bezchybně naopak páchá škodu, zvlášť pokud se ukáže, že ani vedoucí není neomylný/á, nebo že vědomost jenom předstíral ve snaze neztratit před podřízenými tvář.
O pokoře coby jedné ze základních předpokladů dobrého leadershipu jsem zkrátka přesvědčená. A co vy? Zařadili byste ji nyní mezi žádoucí vlastnosti leadera, nebo ještě zpochybňujete skrytou “moc” skromných lidí?
Máme si co říct? Jste firma nebo kandidát a má pomoc vám může přijít vhod? Inspirujte se na mém webu a dejte mi vědět, jak můžu být nápomocná.
Kontaktní formulář zde
